Proces kontroly domácích topenišť

Miloslav

Zdroj: Verlag Dashöfer

Dotaz:

Jak má úřad správně postupovat, pokud mu někdo nahlásí, že mi nadměrně kouří komín. Čím se musí prokázat, jakou má mít odbornost a musí mít nějaký záznam o tom, že se nejedná o roztápění? Stačí pouze pár nejasných fotek nebo to musí být doloženo nějakým videem?

Odpověď:

Zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší v § 17 odst. 2 stanoví povinnost provozovatelů spalovacích stacionárních zdrojů umístěných v rodinných domech, bytech nebo ve stavbě pro rodinnou rekreaci umožnit osobám pověřeným obecním úřadem obce s rozšířenou působností přístup ke zdroji a jeho příslušenství a k používaným palivům za účelem kontroly dodržování povinností podle zákona o ochraně ovzduší. Podmínkou je, že obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností vznikne opakovaně podezření, že stacionární zdroj je provozován v rozporu s povinnostmi stanovenými zákonem o ochraně ovzduší, tj. například je v něm spalováno zakázané palivo nebo odpad, je překračována přípustná tmavost kouře nebo samotný kotel je provozován v rozporu se zákonem (včetně pokynů výrobce) nebo na něm neproběhla pravidelná revize provozu.

Kontrolu provádí pracovník obecního úřadu obce s rozšířenou působností v souladu s kontrolním řádem. Prokazuje se služebním průkazem, případně pověřením ke kontrole. Pracovníci obecního úřad, křeří provádějí kontrolu kotle, mají zkoušku odborné způsobilosti z oblasti ovzduší a navíc obvykle prošli zvláštním kurzem ke kontrolám kotlů. Ke kontrole si dle kontrolního řádu navíc mohou přizvat další osobu (např. obecní policie, odborně způsobilá osoba určená výrobcem kotle).

V případě prvního podezření na porušování zákona obecní úřad provozovatele pouze písemně upozorní na podezření na porušování povinností, poučí jej o povinnostech spojených s provozem spalovacího zdroje a o důsledcích opakovaného podezření v podobě možnosti provedení přímé kontroly u zdroje.

Samotné oznámení o tom, že od souseda jde kouř z komína, nezakládá důvodné podezření na porušování zákona. Nepodložená stížnost tedy ke vzniku důvodného podezření a provedení kontroly nestačí. Důvodné podezření na porušování zákona o ochraně ovzduší musí mít obecní úrad obce s rozšířenou působností vždy podloženo důkazy, které nasvědčují tomu, že by mohla být porušována pravidla pro provoz spalovacího stacionárního zdroje. Důkazy představují zejména detailní fotografie či minimálně třicetiminutové nepřetržité video, které zachycuje kouř z komína se zjevně nepřípustým zabarvením nebo tmavostí (tj. délka videa prokazuje, že se nejedná o roztápění). Každý podnět musí obecní úřad obce s rozšířenou působností vyhodnotit a individuálně posoudit, zda předložené důkazy zakládají důvodné podezření. Důkazy nasvědčující existenci důvodného podezření si může obecní úřad opatřit také sám.

Při následném (druhém, opakovaném) důvodném podezření na nezákonné jednání může obecní úřad obce s rozšířenou působností přistoupit ke kontrole kotle. V souladu s pravidly kontrolního řádu lze provést kontrolu bez předchozího ohlášení i kontrolu, jejíž provedení bude provozovateli předem oznámeno. V rámci kontroly si kontrolující úředník vyžádá od provozovatele kotle dokumentaci ke kotli a doklad o provedení kontroly technického stavu a provozu kotle, pokud je již nemá k dispozici z dřívějška. Dále provede vizuální kontrolu stavu kotle a jeho součástí, například stav kotle, spalinových cest a jejich okolí z hlediska nánosů sazí a dehtu, zjištění neodborných zásahů na kotli a spalinových cestách, kontrola dostatečného přívodu spalovacího vzduchu, stav a funkčnost regulačních a ovládacích prvků kotle, kontrola druhu a stavu paliva ve spalovacím prostoru a u kotle, charakter popela.

Na základě provedené kontroly úředník obecního úřadu obce s rozšířenou působností vyhodnotí, zda provozovatel provozuje zdroj v souladu se zákonem a pokyny výrobce a zda dochází ke spalování nekvalitních paliv nebo odpadu. O kontrole je vždy sepsán kontrolní protokol, proti kterému může kontrolovaná osoba podat námitky.

Doručování na doručovací adresu ve správním řízení

Miloslav

Zdroj: Verlag Dashöfer

Doručování účastníkům řízení je zcela zásadním aspektem správního řízení, neboť jsou tak zprostředkovány veškeré akty a písemné úkony správního orgánu jejich adresátům. Od 1. 11. 2009 mají všechny správní i soudní orgány zřízenu datovou schránku. Způsob doručování účastníkům řízení je upraven především v ust. § 19 odst. 1 správního řádu, podle kterého musí správní orgán písemnost doručit primárně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Teprve pokud takto doručovat nelze (typicky např. protože se jedná o fyzickou osobu, která datovou schránku nemá zřízenu), může správní orgán doručit písemnost prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Doručování na tzv. doručovací adresu je však možné z povahy věci pouze v případě doručování na adresu prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nikoliv do datové schránky prostřednictvím veřejné datové sítě.

Pokud tedy nemá účastník řízení ze zákona (právnické osoby) anebo dobrovolně (fyzické osoby) zřízenu datovou schránku, může si v rámci správního řízení zvolit jinou adresu pro doručování, než je adresa trvalého pobytu příp. jiná adresa dle ust. § 20 a násl. správního řádu. Standardním postupem je podání písemné žádosti, které správní orgán vyhoví za předpokladu, že to nevylučuje zákon nebo povaha věci, zejména však v případech, kdy to přispěje k urychlení řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že doručovací adresu lze zvolit také implicitně, např. bezvýhradným podepsáním protokolu, ve kterém je příslušná doručovací adresa uvedena (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne č. j. 4 As 40/2016, ze dne 30. 3. 2016). Pokud hodláme využít institutu zvolené doručovací adresy, ať už elektronické či běžné, je třeba si uvědomit, že správní orgán nemá ze zákona povinnost naší žádosti vyhovět. Tento výklad potvrzuje nejen komentář příslušného ustanovení správního řádu (např. JUDr. Josef Vedral, Ph.D., Správní řád, komentář, II. vydání, nakladatelství C. H. Beck, 2012), ale také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, č. j. 10 As 5/2016-36, jehož právní věta zní: Pokud správní orgán zjistí, že doručování na elektronickou adresu k urychlení řízení nepřispěje, a neshledá ani žádné jiné důvody opodstatňující takovéto doručování, je oprávněn účastníkovi na požadovanou elektronickou adresu písemnosti nezasílat. Písemnosti tedy doručuje, jako by účastník o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal. Správní orgán je však v takovém případě povinen účastníkovi řízení sdělit, že mu na jím požadovanou elektronickou adresu doručovat nebude včetně důvodů tohoto postupu. Pokud správní orgán nevyužije shora uvedenou možnost a bude účastníkovi na jím uvedenou elektronickou adresu doručovat, ovšem účastník převzetí této písemnosti nepotvrdí, je správní orgán oprávněn všechny následující písemnosti zasílat bez dalšího tak, jako by adresát o doručování na elektronickou adresu vůbec nepožádal.

V praxi může nastat situace, kdy účastník řízení požádá o doručování na elektronickou, příp. jinou, doručovací adresu, a správní orgán mu z důvodů dle ust. § 19 odst. 4 nevyhoví a písemnosti doručuje standardním způsobem dle ust. § 20 správního řádu, tedy nejčastěji na adresu trvalého pobytu. Povinnost sdělit účastníkovi důvody odmítnutí žádosti o doručování na jinou adresu nevyplývá z citovaných ustanovení správního řádu, tedy § 19 odst. 4 (dříve odst. 3), ale je soudy dovozována ze zásady součinnosti správního orgánu s dotčenými osobami (§ 4 odst. 3 a 4 správního řádu). V souladu s uvedenou zásadou je správní orgán v takovém případě povinen účastníkovi řízení sdělit (což může učinit i ústně), že mu na jím požadovanou (elektronickou) adresu doručovat nebude včetně důvodů tohoto postupu. Soudní ani odborná praxe se zatím nevyjádřila k tomu, zda lze řádně doručovat na jinou adresu dle ust. § 20 odst. 1 správního řádu, pokud správní orgán o tomto postupu dle výše uvedeného účastníka neinformuje. Lze však předpokládat, že pokud zákonodárce povinnost sdělit nevyhovění žádosti o doručování na jinou adresu explicitně neupravil, tzn., že je pouze nepřímo dovozována ze zásad dobré správy, nelze s jejím nesplněním spojovat takové následky, jako je právě neúčinnost jinak řádného doručení v souladu s právní úpravou, případně nemožnost doručit tzv. fikcí. Jednalo by se tedy o procesní vadu, u které je až po řádném využití řádných či mimořádných opravných prostředků potřeba posoudit, zda mohla či nemohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí.

Závěrem lze tedy shrnout, že i v případě, že účastník řízení požádá správní orgán o doručování na elektronickou nebo jinou adresu, nemá správní orgán povinnost této žádosti vyhovět, a nelze tedy ani bez dalšího spoléhat na to, že na požadovanou adresu doručováno bude, příp. že o nevyhovění žádosti bude účastník předem vyrozuměn. Jinými slovy lze uvedené zobecnit tak, že možnost zvolit si jinou doručovací adresu má sloužit ke zjednodušení vedení řízení a příp. jeho urychlení, a její neúspěšné využití nemůže způsobit neúčinnost řádného doručení způsobem, jakým zákon předpokládá primárně.